Můžete ji vidět i na stovkách fotografií a stejně na vás nezapůsobí tak, jako při živé prohlídce. Jak kráčíte moderním interiérem, dokonale propojeným se zahradou, a sledujete nenápadné, no do puntíku promyšlené detaily, ani nevěříte, že jde o téměř stoletou stavbu. Vtaženi do prostoru, který je mistrovským zhmotněním myšlenek o svobodném duchu, náhle pochopíte význam spojení genius loci, ale i to, proč je Vila Tugendhat považována za ikonickou stavbu.
V předchozí části jsme se podívali na rezidenci z venku, dnes detailně nahlédneme do jejího unikátního interiéru.
Nacházíme se v hale, kterou chrání stěna z mléčného skla, zakončená impozantním obloukem. Dveře se už v té době otevíraly na fotobuňku, takže dům byl perfektně zajištěn z hlediska ochrany majitelů. Tělesa ústředního vytápění jsou prozíravě umístěny přímo pod skleněnou stěnou, aby bránily jejímu zamlžování. Ve společenské části vily se naopak použilo teplovzdušné vytápění.
Jelikož Mies zastával myšlenky úsporné architektury, zbavené všech zbytečných ornamentů, které byly typické pro stavby 19. století, umělecké ozdoby nahradil kvalitou materiálů. Všechna řešení byla na tu dobu velmi unikátní, vyrobenána míru a ze vzácných a exotických materiálů. Podlahu ve vstupní hale pokrývá originální italský travertin, který byl dovezen na stavbu přímo z regionu Lazio – lomu u obce Tivoli, nacházející se 30 km jihovýchodně od Říma. Na dveřích a stěnách se zase vyjímá indonéský palisandr. Samotné dveře, které jsou po téměř století stále funkční, upoutají svou neobvyklou výškou (měří kolem 3 metrů), ale i designem klik či zarážek. Jelikož jsou výsledkem konceptu o volně plynoucím prostoru, splývají s obkladem stěny. Říká se, že Fritzovi Tugendhatovi se dveře zpočátku vůbec nelíbily, zdály se mu příliš vysoké a nepraktické i vzhledem k tomu, že v domě bydlely děti. Když však architekta požádal, aby přepracoval projekt, ten to udělat odmítl. Atypické dveře se nakonec vyrobily podle návrhu a v konečném důsledku obyvatelům nepřekážely – jsou vcelku lehké a dobře se s nimi manipuluje. Z haly pak vede chodba do soukromých ložnic jednotlivých členů rodiny. Na podlahy se zde použilo smetanově bílé linoleum DLW (Deutsche Linoleum Werke), které v současnosti nahrazuje jeho replika.
Architekt navrhl velkou část interiérového vybavení, přičemž na tvorbě nábytku, koberců a textilií se podílela taky Miesova spolupracovnice a dlouholetá životní partnerka, designérka Lilly Reichová. Sedací nábytek je převážně z trubkové a pásové oceli, třeba křesla a židle typu Tugendhat, Barcelona, Brno a MR 20, které dnes představují ikonické designérské kousky. Autorem skic k nábytku a interiérům je Sergius Ruegenberg, který s Miesem spolupracoval také na návrhu slavného barcelonského pavilonu. Vestavěný nábytek a část volného mobiliáře vyrobila brněnská firma Standard, bytová společnost architekta Jana Vaňka, keramické dlažby a obklady značky RAKO byly rovněž československé výroby.
Prostorná privátní terasa s půlkruhovým sezením, která se nachází na prvním podlaží, přímo navazuje na dva dětské pokoje. Ty byly královstvím dvou synů Ernsta a Herberta, jakož i Grétiny dcery Anny z prvního manželství. V jejím pokoji architekt uplatnil další exotické dřevo – africké zebrano.
Místnosti mají samostatnou koupelnu a ještě jeden přilehlý pokoj, který sloužil Annině vychovatelce nebo hostům. Manželé měli oddělené ložnice, což bylo v tehdejších zámožných rodinách celkem běžné. Partneři tak mohli trávit čas společně, ale taky měli k dispozici soukromý prostor. Neméně pozornosti poutá i vybavení strohé koupelny, které plně odpovídá řešení z 30. let. Umyvadlo je například záměrně rozděleno na větší a menší, takzvané plivátko. V té době se totiž považovalo za velmi nehygienické, pokud jste si čistili zuby i ruce ve stejném umyvadle. Pěkným detailem jsou také malé chromované věžičky, které jsou vlastně výpustí vany. Najdete zde i táhlo, které sloužilo jako zvonek na přivolání služky.
Společenská zóna se nachází o patro níže na úctyhodné ploše 237 m2. Pomocí důmyslného systému závěsů ji lze rozdělit na čtyři menší sektory; přijímací salonek před mléčnou stěnou, pracovnu s knihovnou, posezení před onyxovou stěnou a jídelnu.
Jelikož onyx je semitransparentní polodrahokam, snadno propouští sluneční paprsky. V praxi to znamená, že při dopadu světla dochází na ploše materiálu k zajímavému efektu – stěna nejenže působí jako průsvitná, ale také mění svou barevnost.
Součástí tohoto prostoru je i zasklená zimní zahrada. Tugendhatovi využívali pro návštěvy hlavně přijímací salonek, který měl v otvoru ve zdi promítačku, a to v době, kdy lidé ještě neznali ani televizi. Vestavěné stěny pracovny tvoří makassarský eben, i když se z něj zachovaly většinou jen zadní části polic. Dominantním prvkem velkolepého interiéru je pak onyxová příčka pocházející z Maroka.
Výjimečný byl objev původních segmentů makassarských dýh ze zaoblené ebenové příčky, která vymezovala prostor jídelny a která dle svědectví současníků zmizela z vily na podzim 1940. Její části se použily jako obložení stěn ve studentské menze Právnické fakulty Masarykovy univerzity na Veveří, v níži za války sídlilo gestapo. Tyto vzácné autentické prvky se vrátily na své místo po více než sedmdesáti letech.
K pokrokovému vybavení té doby patří i zásuvky v podlaze, a to hned dvojího typu; zlaté sloužily na přívod elektřiny, skelná varianta pro telefonní vedení. Výjimečné bylo i technické zázemí domu, jako například kombinace teplovzdušného vytápění a chlazení, čištění přiváděného vzduchu nebo elektrické spouštění velkoplošných oken, jehož mechanismus je umístěn v technické místnosti pod obývákem. Díky tomu bylo možné prostory zcela propojit se zahradou a vychutnávat si ničím nerušený výhled na město.
Vila byla vysněným domovem Tugendhatových, avšak bydleli v ní jen do roku 1938. Jako Židé byli nuceni po vypuknutí druhé světové války emigrovat – nejprve do Švýcarska a v lednu 1941 do Venezuely. Do svého domu se však natrvalo nikdy více nevrátili. Za války se dům stal majetkem Německé říše a v dubnu 1945 ho zdevastoval jezdecký oddíl sovětské armády, který si v něm bez okolků udělal konírnu. Onyxovou stěnu zachránil paradoxně Walter Messerschmidt, ředitel Klöcknerwerke v Brně, který si tu v 40. letech zřídil kancelář. V rámci několika stavebních úprav dal příčku kompletně obložit, díky čemuž jí sovětští vojáci ani nespatřili.
Do roku 1950, kdy se stala vila majetkem státu, zde působila soukromá škola tance a rytmiky. V období let 1950 až 1979 tu umístili rehabilitační centrum dětské nemocnice. Přestože první snahy o záchranu domu se objevily v 60. letech, kdy Brno několikrát navštívila i Greta Tugendhatová, nebyly úspěšné. Až v 80. letech, kdy vila prošla do majetku města Brna, proběhla její první obnova a rekonstrukce, která ji fakticky zachránila. V tehdy socialistickém Československu to byl doslova zázrak.
Jako instalovanou památku moderní architektury vilu Tugendhat zpřístupnilo veřejnosti od roku 1994 Muzeum města Brna. Zásadní památková obnova pak proběhla v letech 2010 až 2012 s cílem navrátit objekt co nejvíce do původní podoby z 30. let. Během rekonstrukce třeba pořídili přesnou kopii sedmi původních skleněných tabulí, které zničil nálet v roce 1944. Jedná se o křišťálu podobné průzračné sklo o síle 1 cm. Tabulemi o délce 5 m a šířce 3,5 m je odvážně vysklený hlavní obytný prostor vily.
Vilu Tugendhat se určitě vyplatí navštívit, nejen proto, co ve světě architektury znamená, ale zejména kvůli sugestivnímu zážitku z úžasně koncipovaného prostoru, na který nezapomenete nikdy v životě. Na konci prohlídky si budete přát, aby se stala i vaším domovem.
text Anna Salvová foto David Židlický
Článok nájdete aj v publikacií TOP TRENDY V BÝVANÍ/BYDLENÍ 2017
